chceš být v mojí povídce? zde
nebo v manze?? zde
1.díl mangy....zde

Path of Pain 08

17. srpna 2013 v 14:14 | Ewilan |  Path of Pain
tak zase další díl XD nechce mi někdo poradit co sem psát? XD




Do arény sestoupí hnědovlasá holka a kluk s černými vlasy. Stoupnou si tak, abychom tvořili trojůhelník. A jak takhle budeme sakra bojovat? To mi teda nejde do hlavy. Holka má dvě dýky a několik vrhacích nožů. Kluk nemá žádnou zbraň. To vidím poprvé. Teda z těch zápasů co jsem viděla, no. Navíc má ruce v kapsách černých riflí. Sluší mu to. Zaklepu hlavou abych vyhnala divný myšlenky a vytáhnu jednu z dýk.
"Můžete začít!" vykřikne ředitel. Ta holka po nás vrhne vrhací nože, lehce uhnu a ani můj druhý soupeř nemá žádný problém. Vypadá to, že si pořádně věří. Hodím po něm asi pět nožů, ale před ním se najednou objeví meče a všechny vykrejou. Poté hned zmizí. Zamrkám a chvilku uvažuju jestli se mi to jenom nezdálo. Ucítím pohyb za sebou. Hnědovláska mi zabodne dýku do zad. Spíše se o to pokusí, jelikož přes kosti neprojde. Otočím se k ní a rovnou jí kopnu do břicha. Odletí dozadu, ale hned se zase zvedá. Ten kluk všechno akorát sleduje. Hodí po mě několik vrhacích nožů, ale já se lehce vyhnu. Vyblokuju její úder a sama jí zasadím ránu pěstí do břicha. Najednou zmizí. Ucítím pohyb za sebou a pak padám na zem. Chvíli to jenom vyjeveně sleduju, ale pak se rychle zvednu. Tak akorát na to abych schytala ránu do břicha. Vzpamatuju se a rozhlédnu se kolem sebe. Nikde jí nevidím. Pak ucítím závan vzduchu za zády. Na poslední chvíli vyblokuju její dýku a sama jí svojí bodnu do paže. Znovu zmizí, ale tentokrát jsem jí už alespoň poranila. Objeví se těsně přede mnou a rovnou mi bodne dýku do břicha. Překvapí jí když to zrovna moc nejde. Využiju příležitosti, vytrhnu jí dýku a praštím jí rukojetí přes hlavu. Sesune se na mě a já jí odložím na zem.
"Nemyslel jsem si, že vyhraješ,"pokrčí rameny kluk. Zatnu pěsti. Takhle mě podceňovat. Hodím po něm nože. Znovu se před ním objeví meče a všechny rány vykrejou. Hodím po něm další, než je vykreje jsem u něj a chystám se mu dát ránu pěstí. Trefím se do něčeho pořádně tvrdýho. Chytnu se za ruku a pak se podívám do čeho jsem to vlastně praštila. Meč. To jsem mohla čekat. Vytáhnu dýku a pokusím se dostat přes meče. Marně. Tak asi nebudu mít jinou možnost než použít schopnost. Začnu se soustředit na kosti. Zpevním je na úplné maximum, z kloubů nechám vyrůst další kosti. Prodloužím je a zostřím. Nakonec to vypadá podobně jako ty drápy co má Wolwerine. Nebo co to vlastně má. Seknu do mečů a ty se krásně sesypou na zem. Jsou na kousky. Ten kluk na mě chvilku šokovaně civí, ale pak se vzpamatuje. Ve vzduchu se začnou vytvářet zbraně a postupně na mě začínají útočit. Ze začátku to všechno stíhám v pohodě blokovat, ale jak se začíná přidávat stále více zbraní začínám mít dost. Už mám na sobě několik zranění a stále přibývají další a další zbraně. K pravému soupeři jsem se navíc zatím skoro nepřiblížila. Už mě to přestává bavit. Začnu si razit cestu zbraněmi ke svému protivníkovi. Už neodrážím zbraně útočící ze zadu nebo ze stran. Nechávám je aby se do mě zařezávaly, stejně nenapáchají moc škod. Přes brnění žádná neproklouzne a povrchová zranění mě nezpomalí tolik. Teď už pomalu vidím jak se přibližuju. Ještě pár kroků a budu u něj. Má zavřené oči a plně se soustředí na ovládání zbraní. To bude moje šance. Zničím poslední zbraně stojící mi v cestě a seknu ho přes hrudník. Vykřikne a vyděšeně otevře oči. Okamžitě před sebe postaví clonu ze zbraní, ale nyní mi už nedělá takové problémy jí zničit.
"Vidím, že na tebe budu muset použít trochu vyšší úroveň,"zamumlá a znovu zavře oči. Trochu vyšší? S novým vztekem se pustím do ničení jeho bariéry, ale pak mi dojde, že jí už vlastně neničím. Posílil její strukturu? Znovu na mě vyšle zbraně, ale tentokrát je už nedokážu zničit. Jsou stejně pevné jako mé kosti a to mě teda pořádně děsí. Ucítím jak křupe mé kostěné brnění. Rána v něm se sice okamžitě zacelí, ale bolest přetrvává. Slyším další a další křupání...a jako poslední slyším výstřel. Ani pohnout rukama a nohama nemůžu! Po chvilce mi dojde, že budu nejspíš připoutaná. Škubnu rukama, ale stále nic. Pomalu se mě zmocňuje panika.


Znovu ležím na tom stole, končetiny připoutané, oči zavázané. Někdo mi sundá šátek z očí, ale nevidím mu do tváře. Pro něco se sehne. Ukáže mi rozžhavenej nůž.
"Hádej co budeme dneska dělat,"uchechtne se.


Bezmocně škubu okovy, které mi drží končetiny a snažím se nevnímat tu nesnesitelnou bolest na oku. Vytrysknou mi z očí slzy, ale s tou osobou to ani nehne. Dál přejíždí nožem po mém víčku a u toho se lehce směje.
"Alespoň na mě budeš mít památku,"uchechtne se."Takovouhle jizvu nebude mít nikdo."


Vykřiknu a znovu zaškubu rukama. Hlavně ať to už skončí! Někdo mě přimáčkne ke stolu. Z těla mi vyrazí kosti, přeřežou pouta a já se mohu konečně pohnout. Shodím ze sebe tu zrůdu a zvednu se ze stolu. Zamotá se mi hlava, nevnímám to a snažím se najít dveře. Někdo mi podrazí nohy a já dopadnu na zem. Oženu se po něm, ale to už cítím bolest v boku a mé rány začínají být slabší a slabší až se nakonec ani nechci bránit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama