chceš být v mojí povídce? zde
nebo v manze?? zde
1.díl mangy....zde

Path of Pain 12

28. srpna 2013 v 22:02 | Ewilan |  Path of Pain
tak nakonec bude ještě zítra jeden díl...



Sedím skrčená pod oknem a vyčkávám na signál. Srdce mi bije jako o závod a žilami mi koluje adrenalin. Opatrně nakouknu do okna. Zdá se, že v místnosti jsou čtyři upíři. Připravím si čtyři vrhací nože. Ozve se písknutí. Loktem vysklím okno. Upíři se nahrnou k oknu a já po nich hodím vrhací nože. Dva se skácí k zemi a třetí o ně zakopne. Vytáhnu kůly a jeden vrazím čtvrtému do srdce. Sesune se na zem. Třetí vstane, ale já jsem připravená a rovnou mu srdce probodnu kůlem. Ti první dva se ještě ani nezvedli, takže je bez problémů probodnu. Skočím do místnosti a prohlídnu jí. Nikde nikdo. Opatrně otevřu dveře a nakouknu do další místnosti. Spatřím Coreho bojujícího proti třem upírům. Další dva se mu už válí u nohou. Skočím na toho nejbližšího a než se vzpamatuje má v srdci kůl. Teprve teď mě napadne, že jsem si nevytvořila brnění. A sakra. Ucítím bolest v boku. Rychle se oženu po útočníkovi, ale ránu to už nezacelí. Začnu se soustředit na své kosti a po pár minutách mám své kostěné brnění. Core mezitím zabije zbylé upíry a čeká na mě. Setřu si slzy.
"Prosím nemluv o tom,"zamumlám a Core chápavě přikývne.
"Díky,"pousměju se a dojdu ke dveřím, které opatrně otevřu. Všimne si mě jeden z upírů a vrhne se na mě. Lehce mu do srdce vrazím kůl, ale za ním stojí tři další. Vrhnou se na mě a já mám co dělat abych uhýbala jejich ranám. Nakonec odletím dozadu pod jedním hodně tvrdým úderem. Sesunu se dolů po stěně a rychle se začnu zvedat. Bohužel ne dost rychle, jelikož ucítím na krku ostří nože.
"Hezky mi dej všechny zbraně a třeba tě nezabiju,"uchechtne se upír.
"Tak to si nemysli,"usměju se. Ze zad mi vyrazí kosti a probodají ho. Teď už mi nedělá žádné problémy ho shodit a proklát mu srdce kůlem. Za mnou se ozve vrčení. Hluboké a velmi velmi nepřátelské. Opatrně se otočím a spatřím vlkodlaka. Je veliký skoro jako já, ale mnohem mohutnější. Znovu zavrčí a skočí na mě. Na poslední chvíli se vyhnu, ale zasáhne mě jednou tlapou. Z rány na rameni začne okamžitě téct krev, ale to mě nezajímá. Rychle se otočím a hodím po něm několik vrhacích nožů. Ani se nesnaží vyhýbat. Je zřejmé, že mu to nic neudělá. Větší účinek bude mít snad katana. Vytáhnu jí a čekám až na mě vlkodlak znovu zaútočí. Coreho jsem dlouho neviděla, musím jenom doufat, že je v pořádku. A také, že Ria ještě žije. Vlkodlak na mě skočí a já ho seknu katanou do břicha. Kolem mě se rozletí kapky krve, ale nic vážného se mu nestane. Má hodně pevnou kůži. Otřu katanu o mrtvého upíra a zasunu jí do pouzdra na zádech. Vlkodlak znovu zavrčí, tentokrát to zní spíše jako smích. Protáhnu kosti prstů a zostřím je. Tím si vytvořím dokonalé drápy, které snad budou stačit i na vlkodlaka. Drápy mám schované v dlaních aby je neviděl a myslel si, že jsem bezmocná. Skočí na mě, tentokrát na nic nečekám a drápy mu zaryju do břicha. Vyhrne se na mě krev a dokonce I střeva a orgány. Tohle opravdu stačilo. Sesune se na mě a zavalí mě pod sebou. Zaryju drápy do podlahy a vyškrábu se z pod něj. Jsem celá od krve a nechutně smrdím. Fakt skvělý. Prohlídnu pokoj, ale nikdo další v něm už není. Otevřu dveře do dalšího a spatřím obrovský pokoj plný upírů a vlkodlaků v jehož středu leží Ria připoutaná u nějakého stroje. Uvidím Coreho, Zefa i Nicka jak bojují s nepřáteli. Vytáhnu vrhací nože a hodím je několika upírům na krk. Okamžitě se sesunou a snaží se zastavit krev prýštící jim z hrdel. Znovu se chopím kůlů a co nejrychleji se snažím proklát srdce každému upírovi, kterého potkám. Nakonec se na mě bohužel vrhnou dva vlkodlaci, které je mnohem složitější zabít. Oproti mě mají výhodu ve své hmotnosti. Získám několik zranění než se mi konečně podaří je zabít. Konečně mám chvilku čas, takže se rozhlédnu jak jsou na tom ostatní. Nick je takřka bez zranění, Zef jich několik má a Core je na tom velmi podobně. Všichni si vedeme nějak moc dobře na to, že tu je tolik nepřátel. Znovu se pustím do zabíjení. Nevnímám nic okolo, pouze kůly zabodávající se do srdcí, uhýbání útokům a krev. Až nakonec nezbydou žádní nepřátelé. Core se snaží odvázat Riu, ale marně. Je připoutaná tlustými řetězy, které pulzují energií. Dojdu k nim a seknu do řetězů. Ochromí mě ohromná bolest. Na okamžik se přikrčím a čekám až odezní.
"Co s tím?"zeptá se Core zoufale. Pokrčím rameny a obcházím okolo přístroje. Hledám jakékoliv slabé místo, které by se dalo narušit. Konečně spatřím několik křehčeji vypadajících částí. Přístrojem začnou probíhat elektrické výboje. Ria vykřikne a já už neváhám a začnu sekat do přístroje. Pokusím se ještě více zpevnit kosti a znovu sekám. K mému snažení se připojí i Core s Nickem. Přístroj začne jiskřit a nakonec se pomalu rozpadne. Sesunu se na zem vyčerpáním, Core osvobodí Riu a Zef se vydá prohlédnout ještě ostatní místnosti jestli někdo nezbyl. Nakonec se všichni vydáme k autu.




"Tím se naše cesty rozcházejí. Musím se ještě postarat o ředitele. Dávejte na sebe pozor,"řekne Nick když nás doveze před akademii.
"Chci jít s tebou,"zavrčím naštvaně, že mě tu chce nechat. Povzdechne si, ale po chvíli přemítání přikývne.
"Běž si zabali t věci, já za chvilku přijdu,"pousměje se. Spokojeně odběhnu do svého pokoje a začnu vyhrabovat všechny své věci. Postupně to začnu skládat do tašek. Ozve se zaklepání. Dojdu otevřít dveře a zjistím, že už přišel Nick.
"Mám jedinou podmínku. Budeš mě poslouchat,"zamumlá a vezme si ode mě tašky s věcma. Přikývnu. To není až taková oběť. Dobalím zbytek věcí a jdu za ním. Rozloučím se s ostatními, nasednu do auta a vyjedeme. Raději se neohlížím na zpátek. Mám je ráda, ale tohle je můj osud. Cítím to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama